Extra z Varů

Které filmy jsme viděli se ženou (seřazené subjektivně podle toho, jak se nám líbily, od nejlepšího)

1. Incendies, Canada, France - Category “Tribute to Denis Villeneuve”/Požáry, Kanada, Francie - Sekce “Pocta Denisi Villeneuvovi”, Director Denis Villeneuve, 2010

2.  Win Win, USA – Category “Horizons”/Win Win, Spojene Staty – Sekce “Horizonty”, Director Tom McCarthy, 2011,

3.  The Pier, Ireland, USA – Category “Forum of Independents”/Molo – Sekce “Forum nezavislych”, Director Gerard Hurley, 2011,

4.  Nader and Simin, A Separation, Iran – Category “Horizons”/Rozchod Nadir va Simin, Iran – Sekce “Horizonty”, Director  Ashgar Farghadi, 2011,

5.  Somewhere Tonight, Netherlands, USA – Category “Official Selection, Out of Competition”/Nekde dnes vecer, Holandsko, Spojene Staty – Sekce “Hlavni program Mimo soutez”, Director Michael Di Jiacomo, The President’s Award for John Torturro, 2011,

6.  Atmen or Breathing, Austria – Category “Another View”/Dychani, Rakousko – Sekce ”Jiny pohled”, Director Karl Markovics, 2011,

7.  The British Guide to Showing Off, UK – Category “Documentary Films in Competition”/Bristky pruvodce umenim predvadet se, Spojene kralovstvi a Velka Britanie – Sekce “Soutez dokumentarnich filmu”, Director Jes Benstock, 2011,

8. The Collaborator, USA – Category ”Official Selection & Competition”/Spoluautor, Spojene Staty – Soutezni sekce, Director Martin Donovan, 2010, The Best Actor Award for David Morse,

9.  Midnight in Paris, Spain, USA - Category “Offical Selection – Out of Competition”/Pulnoc v Parizi - Sekce “Hlavni program – Mimo soutez”, Director Woody Allen, 2011,

10.  Lollipop Monster, Germany – Category “Official Selection & Competition”/Lollipop Monster, Nemecko – Soutezni sekce, Director Ziska Riemann, 2011,

11.  Code Blue, Netherlands, Denmark – Category “Another View”/Modre svetlo, Holansko, Dansko – Sekce ”Jiny pohled”, Director Urszula Antoniak, 2011,

12.  Park Row, USA - Category “Tribute to Samuel Fuller”/Park Row, Spojene Staty - Sekce “Pocta Samuelu Fuellerovi”, Director Samuel Fuller, 1952,

13.  Polytechnique, Canada - Category “Tribute to Denis Villeneuve”/Politechnika, Kanada - Sekce “Pocta Denisi Villeneuvovi”, Director Denis Villeneuve, 2009,

14.  The Skin I Live In, Spain – Category “Horizons”/Kuze, kterou nosim, Spanelsko – Sekce “Horizonty”, Director Pedro Almodovar, 2011,

15.  The Mad Bastards, Australia – Category “Forum of Independents”/Navrat ztraceneho otce – Sekce “Forum nezavislych”, Australia, Director Brendan Fletcher, 2010,

16.  The Undsichtbare or Crack in the Shell, Germany – Category “Official Selection & Competition”/Neviditelna, Nemecko – Soutezni sekce, Director Christian Schwochow 2011, The Best Actress Award for Stine Fischer Christensen,

17.  Attenberg, Greece - Category “Young Greek Cinema”/Attenberg, Recko - Sekce “Mlady recky film”, Director Athina Rachel Tsangari, 2010,

18.  Man Without a Cell Phone, France, Palestine, Israel, Belgium, Qatar – Category “Forum of Independents”/Muz bez mobilu, Francie, Palestina, Izrael, Belgie, Katar – Sekce “Nezavisly film”, Director Sameh Zoabi, 2010,

19.  Fjellet or The Mountain, Norway - Category “Another View/Hora – Sekce ”Jiny pohled”, Director Ole Giaever, 2011,

20.  The Steel Helmet, USA - Category “Tribute to Samuel Fuller”/Ocelova prilba, Spojene Staty - Sekce “Pocta Samuelu Fuellerovi”, Director Samuel Fuller, 1951,

21.  Apflickorna or She Monkeys, Sweden - Category “Variety’s Ten Euro Directors to Watch”/Jako opice, Svedsko – Sekce ”Deset evropskych reziseru ocima Variety”, Director Lisa Asehan, 2011,

22.  Generation P, Russia. USA – Category “East of the West – Films in Competition”/Generation P, Rusko, Spojene Staty – Soutezni sekce “Na vychod od Zapadu”, Director Victor Ginzburg 2011, Special Award of the “East of West” Jury,

23.  Post Mortem, Chile, Germany, Mexico – Category “Horizons”/Post Mortem, Chile, Nemecko, Mexiko – Category “Horizons”, Director Pablo Larrain, 2010,

24.  The Nine Muses, UK, Ghana - Category “Another View”/Devet muz – Sekce ”Jiny pohled”, Director John Akomfrah, Spojene Kralovstvi a Velka Britanie, Ghana, 2010

25.  Hanezu no Tsuki, Japan - Category “Another View/Hanezu, Japonsko – Sekce ”Jiny pohled”, Director Naomi Kawase, 2011.

Kurwa!! (momentky z pátku 8. července)

Po dlouhém nočním dešti přišlo do Karlových Varů páření. Ale nehledejte v tom nic skandálního, to jen z okolních lesů prostě začala stoupat pára. Houbaři zpozorněli.

Chtěl by si někdo zacvičit?

Blogování je novinařina, kdy redakční servis outsourcujete na čtenáře. A tak děkuji například @budhazc za opravu překlepů i pravopisných chyb a @m_rumler za ranní výpomoc s noční stylistikou. Další pomoc vítána, děkuji předem.

Dnes má svátek Nora, takže jsme celkem logicky zvolili norský film … a s příjemným překvapením zjistili, že hlavní hrdinka se jmenuje Nora. Dobrá práce! Film Hora (neplést s Nora) ovšem už tak legrační není. Je o dvou mladých ženách-lesbičkách, které se vydávají na zvláštní túru do hor. Od začátku je jasné, že je mezi nimi zvláštní nesoulad. Jeho původ je vzápětí identifikován: před dvěma lety na podobném výletě ve stejných místech zahynul malý syn obou dívek. Lépe řečeno syn jedné z nich, byť ho vychovávaly obě. Biologickou matkou je pouze jedna z obou žen, a odtud pramení už zmíněné napětí. Existuje možnost, že smrt dítěte mohla (aspoň částečně) zavinit shodou okolností ta, která nebyla jeho biologickou matkou. Je možné, že se mu věnovala méně, než kdyby ho sama porodila? Navíc tato žena je nyní, kdy se odehrává hlavní filmový příběh, sama těhotná. Toť hlavní téma, nebo aspoň tak ho chápu (a není vyloučeno, že ho chápu špatně): jako určitou analytickou sondu do problému, zda je u homosexuálních rodičů vychovávajících společně dítě důležité, kdo je “biologickým” rodičem. A zda to může v důsledku znamenat, že je “větším” rodičem než ten druhý. Kdybych tuhle svoji anotaci četl, asi bych na takový film nešel - ale vězte, že to nebylo marně strávených osmdesát minut.

Film Sexmise byl jedním ze zázraků osmdesátých let. Záměrně jsem se na něj od té doby nekoukal, protože se nedá vyloučit zklamání. Ale Jerzy Stuhr v něm byl fantastický - stejně jako v dalších filmech, zejména ve filmech Krzysztofa Kieslowského. Na besedě v Jameson stanu Stuhr vzpomínal, jak mu Kieslowski nabídl první roli. Čekal na něj před divadlem, představil se jako dokumentarista a prohlásil, že připravuje první hraný film. Že mu v něm nabízí roli člověka, který však ani jednou nepromluví. A ještě dodal, že pokud Stuhr tuto roli odmítně, tak ji pravděpodobně ze scénáře škrtne. “Nikdy jsem tak špatnou nabídku nedostal. Věděl jsem, že ji musím okamžitě odmítnout. Ale z nějakého důvodu jsem kývl - a v tom momentě se změnil můj život,” řekl Stuhr ve Varech. Velmi sympatický chlapík!

Jeho scéna, kdy ve filmu Sexmise hlavní hrdinové zjistí, že k používání výtahu je třeba znát heslo - a Stuhr zakřičí krásnou polštinou: “Kurwa!” (nemusím dodávazt, že se výtah rozjede), patří do zlatého fondu kinematografie v mém srdci. Podívejte se!

V restauraci Embassy, kde jsme byli na večeři, seděla vedle u stolu Halina Pawlowská. Celý večer jsem se nemohl rozhodnout, jestli je, anebo není celebritou. Toto dilema zůstává nevyřešeno.

Steal everything and make it fresh, moto opravdového novináře (momentky z Varů ze čtvrtka 7. července)

Ráno jsem chtěl napsat na Twitter, že si po těch pěti dnech festivalu připadám už hrozně vytweetovanej. Ale bál jsem se záplavy odpovědí typu: “No konečně jsi to zjistil” a “Taky jsme si všimli”, takže jsem se na to radši vykašlal. Twitter může být pěkně nebezpečnej,  bacha na to.

Když už jsme u toho Twitteru, všiml jsem si záplavy tweetů od lidí, kteří se do Varů chystají buď teď, anebo na závěrečný víkend. Hlavní motivace: prý je “decelebritováno”. Chci všechny uklidnit, když se nesnažíte, tak za celý týden nemusíte vidit celebritu ani jednu.

Požáry od Kanaďana Denise Villeneuvea budou určitě jedním z nejlepších filmů, které jsme ve Varech viděli nebo ještě uvidíme. Nestává se mi často, že jsem u nějakého filmu od začátku do konce napnutý jako luk! Požáry by byly strhujícím filmem, kdyby jejich příběh nebyl až moc překalkulovaný a tudíž málo uvěřitelný. V divadelní hře, podle které scénář vznikl, to člověk spíš akceptuje, protože divadlo je ze své podstaty vyumělkované. Ve filmovém příběhu je to přitažené za vlasy. Ale jak už jsem napsal, je to natočeno tak dobře, že si toho běžný divák-konzument mého typu nevšimne. První zklamání pocítí až cestou z kina.

Na odpoledním koktejlu České televize prozradil odcházející generální ředitel Janeček, že je ve Varech po osmé, ale nikdy tu neviděl ani jeden film.

Později mi řekl, že mě vždycky celkem rád vidí, ale že mu vadí, že jsem o čtvrt metru vyšší. “Mohl bych si kleknout,” řekl jsem smířlivě, “ale protože už stejně jako ředitel končíš, tak se na to vykašlu.” Ať si zvyká na život bez funkce, že ano.

Vyhlásil jsem na Twitteru soutěž, kdo vymyslí nejlepší hlášku, která se honí hlavou Petře Kvitové na této fotografii (Achtung, photoshopped!). Soutěžní příspěvky jsou označeny hashtagem #achpaneprezidente, přečtěte si je a vítěze odměňte dle uvážení.

Na jistém večírku jsem vyslechl rozhovor jakési redaktorky se zřejmě začínající fotografkou. “A koho jako mám fotit?” “Foť všechny celebrity a pak lidi, který vypadají buď mimořádně dobře anebo mimořadne blbě.” “A ještě jsem se chtěla zeptat … támhleten chlap vypadá už dost dobře na to, abych ho vyfotila?” “To je Bartoška, do prdele.”  ”A?” “Co a?” “No a toho mám fotit, nebo ne?” “Víš co? Foť radši všechny.” Asi po dvou minutách, kdy fotografka zmizela v davu, redaktorka vzdychne. “Panebože, to je materiál, tohleto!”

Steal everything and make it freshh. Moto pionýrů papírových novin z konce devatenáctého století v Americe, zaslechnuto ve filmu Park Row. Řekl bych, že platí i v éře webu, možná dvojnásob.

Několik hlubokomyslných úvah o životě, smrti, masturbaci a lidech sedících na špatných místech (momentky ze středy 6. července)

Dnes jsme viděli tři filmy. Ve všech třech se masturbovalo nebo někdo někoho zabil. Ve dvou si hrdinky pokusily podřezat žíly, jedna úspěšně. Všechny tři filmy skončily špatně, aspoň v tom tradičním slova smyslu. A to jsme si ještě na poslední chvíli rozmysleli návštěvu ruského filmu Beduin, který je prý nejdepresivnější ze všech. Nevím, ale mně to přijde úchylný.

Ještě jeden postřeh. Drtivá většina těch nejdepresivnějších filmů vzniká s nějakou státní či evropskou podporou. Nic proti tomu, ať je svoboda vyjádření a pochopitelně ať nikdo nikomu nenařizuje, jaké má nebo nemá být vyznění uměleckého díla. Ale nepřijde vám zvláštní, že fakticky ze svých daní (teď uvažuju tak nějak celoevropsky) podporujeme filmy, které nás programově uvrhají do deprese?

To je pak i ranní běh ve sluncem zalité krajině chmurný. Nehledě na to, jaké problémy filmoví fanoušci řeší cestou z kina.

Modré světlo je film, ve kterém se dozvíme, že stárnoucí sestřička zabila pravděpodobně desítky lidí trpících nevyléčitelnou nemocí. Dva z nich zabije přímo na filmovém plátně, přičemž toho druhého proti jeho vůli. Kromě toho se dívá na porno, masturbuje a sleduje z okna brutální znásilnění, aniž by cokoliv udělala. Na závěr filmu si podřeže žíly. Taky vidíme několik minut trvající scénu, ve které si náhodný známý hrdinky honí ptáka. A když film skončí a na pódium festivalového kina vystoupí režisérka, tak se zeptá: “Prosím vás, je tady v sále snad někdo, koho můj film šokoval? Mohl by případně zvednout ruku?”

Když sestřička zabila druhého pacienta, přišla mi z tiskového střediska esemeska, že k hotelu Pupp za pět minut přijede Jiřina Bohdalová. Okamžitě mě začala trápit otázka, jestli Křemílek znásilní Vochomůrku, anebo naopak. Rákosníček jako solitér bude masturbovat, to je hotové. Všichni se nakonec sejdou na večírku v Bechers baru a před svítáním si podřežou žíly.

O filmu Post Mortem mohu říct jen to, že v něm hlavní hrdina masturbuje, nabídne manželství anorektičce a nakonec ji zabarikáduje s jejím milencem v přízemí. A nikoliv, není prodavačem v železářství, instalatérem ani příslušníkem žádné jiné z desítek běžných profesí. Pracuje jako zřízenec v pitevně.

Na obědě jsme byli s kamarádem Radovanem. Líčil nám, jak mu před několika dny potřásl rukou Václav Klaus a jak to šokovalo jakési zahraniční filmaře. Pan rezident Radovana nepoznal, ale zeptal se ho: “A vy jste kdo?”, načež mu to Radovan pověděl.

Před představením povedeného německého filmu o puberťačkách Lollipop Monsters jsem se dostal do konfliktu s mladým párem, který v hlavním sále v Thermalu seděl na našich místech. Vznikl konflikt, jehož podstata se točí kolem toho, zda bylo, anebo nebylo pět minut před představením, kdy už lidé bez lístku mají právo zasednout libovolná místa. Mé stanovisko je jednoznačné, takže beru jako férové, že jsem mužské části tohoto páru chtěl dát do zubů. A ústup dotyčného bez boje beru buď jako přiznání viny, anebo realistické zhodnocení situace (ano, jsem o něco větší než drtivá většina populace). Co mě však šokovalo, bylo to, že se z téhle v zásadě bezvýznamné šarvátky stalo během několika minut téma na Twitteru i Facebooku. Do háje, to už ze sebe nemůžu udělat šaška, aniž by to někdo hned nezveřejnil?

Ve stanu Jameson se v sedm večer vyhlašovaly ceny v soutěži Done In 60 Seconds. Úkolem je zobrazit v 60 vteřinách libovolné dílo světové kinematografie. V prvním českém ročníku vyhrála šedesátivteřinová verze Kubrickova Shining (na druhém místě Forrest Gump a na třetím Lord of The Rings) OPRAVA: Samozrejme jsem to zkazil a na prvních dvou místech je to opačně, VYHRÁL FORREST GUMP, Shining skončilo druhé. Hanba a poučení, nikdy nepsat na blog dvě hodiny po půlnoci.

Celý den bylo slunečno, navečer se však zase trochu zamračilo.

O kritickém dni, 45 tisících filmů a slunci nad kolonádou. Taky výčitka prezidentu Bartoškovi (deset momentek z úterý 5. července)

Dnes jsem poprvé své ženě řekl: “Už se těším domů.” Čtvrtý den festivalu je to ovšem prý normální. Stejně jako na lyžařském kurzu je třeba věnovat dostatek času odpočinku a nepodcenit únavu. Hrozí zlomeniny a neplánovaná těhotenství.

Ranní běh jsem absolvoval v pěkném průměrném tempu 5:03 minut na kilometr.

Na workshopu s producentem Tedem Hopem (mimo jiné film 21 gramů) a expertem Brianem Newmanem jsem se dozvěděl pár zajímavých věcí, slíbený dechberoucí brainstorming na téma digitálních médií ve filmovém byznysu se však nekonal. Co jsem se mimo jiné dozvěděl:

• pouze tři až čtyři ze stovky nejlepších režisérů světa mají své vlastní webové stránky,
• ročně vznikne celosvětově asi 45 tisíc filmů, které jsou přihlášeny na filmové festivaly,
• a díky webu máme lepší šance shlédnout filmy zroku 1968 než měli současníci v dotyčném roce. A protože dotyčný rok byl v kinematografii mimořadně úspěšný, je otázka, proč bychom měli ztrácet čas nějakými filmy ze současnosti.

Jeden uživatel Twitteru mě vyfotogravoval a nazval “twitterblitou”. Úplně přesně nevím, co si o tom myslet.

V cukrárně vedle vřídla mají výbornou točenou zmrzlinu.

Film Almodóvara Kůže, kterou nosím mě tak úplně nevykolejil. Ano, vizuálně je krásný a hrají v něm pohlední herci, ale příběh a scénář mně přišly laciné. Ale třeba jsem jen nedohlédl velikosti režisérova záměru.

Asi tak v pět hodin se nebe nad Karlovými Vary roztrhalo a začalo svítit slunce. Ještě ve večerních hodinách pak slunce ozařovalo střechy domů nad kolonádou.

Dostal jsem esemeskou zprávu, že ve čtvrtek v poledne zavítá na festival Petra Kvitová. Prezident Bartoška pak z moci úřední změní její jméno na Kviffová.

Nejmenovaný moderátor mi řekl, že dotyčný Bartoška mluví o nás novinářich jako o “svoloči”. To mě zklamalo, přece každý, kdo má svých pět pohromadě, nám neřekne jinak než “mrdky”.

Slečna na kolonádě mi řekla, že má ráda mé články. Asi si mě spletla s nějakou tasemnicí, nebo co.

O zapálených lýtkách, nedostatku toaletního papíru a citovém vydírání (deset momentek z pondělí 4. července)

S až rozkošnickými pocity jsem si v hotelu u snídaně četl Festivalový deník. Je skvělý! V kombinaci s tím, že skoro všude ve Varech mám letos problémy s internetovým připojením, mi dopřává nefalšovanou radost z papírových novin. Skoro bych zapomněl, jaké to je!

Nehledě na to, že iPad vám v určitých momentech nepomůže.

Mám rád herce Paula Giamattiho, který umí zahrát naprosté zoufalce tak, že jsou v tom zároveň naděje a optimismus. To platilo o Bokovce a možná dvojnásob to platí o filmu Win Win. Kromě toho, že je to silný a dobrý film o jednom důležitém aspektu americké povahy, je v něm také hned na začátku roztomilý dialog. “Kde je táta?” “Běhá.” “Ale nikdo ho nehoní, že ne?” Jako bych to už někde slyšel.

Trápí mě určité hlubší problémy. Například: Štvou mě festivalové vozy Audi na kolonádě z důvodu vyššího principu mravního, protože znepříjemňují chůzi turistům i návštěvníkům festivalu, anebo mě vytáčí, že osobně na tento transport nemám nárok?

Podle @jirixdolezal se mi zapalují lýtka. Ale já si jako oficiální twitterista festivalu prostě nemohu nepovšimnout, když - tak jako na projekci německého filmu Neviditelná - z filmového plátna zazní replika: “Moje číča chce hladit. Nejradši ji mám vlhkou.”

V ruském filmu Generace P konzumuje hlavní hrdina muchomůrky, což u něj pochopitelně vyvolává halucinogenní stavy. Problém je v tom, že si rekvizitář neohlídal, aby se těmi houbičkami necpali také tvůrci.

Jsem nadšený z toho, jak je @baldachyn podobný svému psovi.

Nechtěl jsem jít na irský nízkorozpočtový film Molo, protože mi bylo jasné, že snímek o tom, jak si k sobě v zapadlé irské vesnici hledají cestu dospělý syn a umírající otec, bude prachsprostým citovým vydíráním. Což se potvrdilo. Ale i přesto to je dobrý film. U závěrečných titulků jsem si musel několikrát hlasitě odkašlat, abych neměl v očích slzy.

Po projekci Mola byla zajímavá i krátká beseda s tvůrci. Zaujalo mě, že film byl natočen za devět dní, rozpočet činil 100 tisíc Euro a že si tvůrci museli vymýšlet jména do titulků, aby se v nich příliš neopakovali stále stejní lidé.

Nebyl jsem dnes na žádném večírku a jak tak vzpomínám, neviděl jsem dnes ani žádnou opravdovou celebritu. Samozřejmě kromě již zmíněného Baldýnského psa.